Na začátku byl skoro pohádkový příběh. České lesy, dubové a bukové dřevo, vlastní těžba a jeden z nejmodernějších dřevozpracujících areálů v Evropě. Dřevo mělo putovat k nábytkářům na Západ, později snad i do Asie a Ameriky. Investorům se nabízela možnost být u toho a každý měsíc za svou důvěru dostávat úrok.
O sedm let později už v příběhu nebyla jen vůně dřeva. Byly v něm desítky emisí, miliardy korun od veřejnosti, nedokončené Břasy, pozdě koupené náhradní provozy, zastavené platby a soudem dosazený předběžný insolvenční správce. Wood Seeds nakonec opravdu vybudovala velkou mašinu. Jen to nebyla mašina na zpracování dřeva. Byla to mašina na dluhopisy.
Na rizika Wood Seeds jsme poprvé upozornili v roce 2021, kdy měla firma nesplacené dluhopisy za necelých 90 milionů korun. Na konci roku 2022 už jejich objem dosahoval přibližně 492 milionů a celkové cizí zdroje firmy činily zhruba 565 milionů. Trh jí přesto během následujících let poskytl další více než miliardu korun.
V prvním díle série rekonstruujeme původní podnikatelský plán. Ukážeme, jak Wood Seeds začala prodávat drahé dluhopisy dříve, než měla kde vyrábět, proč po neúspěchu skromnějšího projektu přišly megalomanské Břasy a co po šesti letech zůstalo z evropské dřevařské výkladní skříně.
Naprostý podnikatelský amatérismus
Projekt, který si půjčoval dřív, než měl kde vyrábět
Za peníze z dluhopisů nakoupit lesní pozemky, na nich těžit vlastní kulatinu a tu pak zpracovávat ve vlastních výrobních areálech. Prodejem řeziva by potom vydělala na úroky i splacení těchto dluhopisů. Tak zněl plán společnosti Wood Seeds v roce 2019, když si šla na trh pro dluhopisový kapitál poprvé. Právě díky propojení vlastních lesů i výroby měla firma získat konkurenční výhodu a dosáhnout významných úspor z nákladů.
Na papíře tedy existoval srozumitelný průmyslový příběh. Les, pila, sušárna, hotové řezivo a zákazník. Jeho finanční konstrukce byla ale nebezpečná od prvního dne. Wood Seeds začala jako firma bez historie, bez tržeb a bez vlastního areálu, která ještě neprokázala, že dokáže vystavit jedinou významnou fakturu.
V jistém smyslu šlo o startup, který si půjčoval drahé peníze, ze kterých musel ihned platit úroky. Přitom první pořádné příjmy firma očekávala nejdříve za několik let. To je projekt vhodný pro trpělivý vlastní kapitál, ne pro retailové dluhopisy s pravidelným kuponem. Wood Seeds pak slouží jako extrémní příklad tohoto fenoménu, který se na českém dluhopisovém trhu vyskytuje více, než by bylo zdrávo. V minulosti jsme jej popsali i v samostatném článku.
Wood Seeds v roce 2019 odhadovala, že do okamžiku prvních inkasovaných faktur potřebuje přibližně 224 milionů korun – na celý svůj investiční záměr. První emise měla objem 200 milionů korun. Celý dluhopisový program měl původní limit 500 milionů.
Část měla jít i na areál, kde se mělo budoucí dřevo zpracovávat. Jenže ten musela teprve koupit. A už tady se začíná příběh lámat. První fáze plánu, která měla podle původního harmonogramu trvat zhruba rok, se totiž prakticky utopila v jednáních o samotném získání místa, na kterém se mělo teprve začít stavět.
Jednání nakonec selhala. Firma sice v září 2021 koupila jiný, menší areál v Jesenici za přibližně 14 milionů, ten ale začala používat hlavně jako sklad a pronajímanou nemovitost. Nestal se z něj původně slibovaný výrobní motor. A tady přišlo první velké selhání plánování. Wood Seeds začala prodávat drahé dluhopisy na projekt, jehož úplně základní stavební kámen ještě neměla smluvně zajištěný.
Místo skromného plánu přišly megalomanské Břasy
Po neúspěchu v Jesenici nepřišel menší a rychlejší projekt. Přišel projekt výrazně větší. Firma v roce 2021 oznámila převzetí společnosti ARC BLAST, která vlastnila areál v Břasích. Z něj chtěla vytvořit „jeden z nejmodernějších areálů dřevařské výroby v Evropě“.
A zde už začíná původní plán bobnat. Původní rozpočet z roku 2019 až do prvních faktur byl totiž 224 milionů korun – na všechno. Jenže samotné Břasy v roce 2021 už měly samy o sobě stát 375 milionů. To už nebyla rekonstrukce jedné nemovitosti: šlo o průmyslový areál přes 30 tisíc metrů čtverečních, nové výrobní linky, sušárny, skladování, dopravní infrastrukturu a veřejná povolení.
Firma, která ještě nevyrobila prakticky nic, tedy po neúspěchu prvního projektu nepřešla na jednoduchou funkční pilu. Naplánovala si evropskou výkladní skříň s kapacitou až 20 tisíc kubíků řeziva ročně. To je učebnicové předčasné škálování. Wood Seeds chtěla stavět obrovskou výrobní kapacitu dřív, než předvedla, že zvládne provozovat malou.
Proč se prostá rekonstrukce areálu na roky zadrhla
Zde leží odpověď na otázku, proč firma v roce 2026 skončila tam, kde skončila. Z roční rekonstrukce původního areálu se po dvou letech stal nákup většího areálu, jehož samotné převzetí se navíc dost komplikovalo. Ve stejné době přišel covid, pak se protahovalo stavební řízení a firma následně musela žádat i o dodatečné povolení stavby. Původní povolení vydané rokycanským stavebním úřadem totiž napadli místní obyvatelé a v červnu 2023 bylo zrušeno. Firma o něj tak musela žádat znovu.
Podle pozdějšího vyjádření společnosti se v námitkách řešil dokonce možný zásah do letového koridoru včel. Firma také uváděla zpoždění dodavatelů technologií. Tyto důvody Wood Seeds popsala například v nedávném rozhovoru pro e15. To všechno byly reálné překážky, které vysvětlují obrovské počáteční průtahy. Nevysvětlují ale šest let bez dokončení hlavního výrobního motoru.
Peníze přitékaly, stavět se nedalo
Jakmile se po prvním areálu zadrhly i Břasy, vznikla pro firmu absurdní situace. Dluhopisy se dál prodávaly, úroky běžely a hlavní projekt mezitím stál na místě a nedokázal tyto peníze spotřebovat. Hotovost nemohla jen tak nečinně ležet na účtu. A zároveň bylo potřeba investorům ukazovat, že za peníze vzniká nějaký skutečný majetek.
A právě tady se začal celý příběh rozšiřovat. Již v roce 2022 se z 1 milionu m2 nakoupených pozemků meziročně stalo 3,8 mil. m2. Vedle lesů pak firma budovala také vlastní Databázi lesů ČR, která měla vyhledávat vhodné pozemky a obchodní příležitosti. Skutečný provoz se ale stále nerozběhl a nové společnosti mohly začít fungovat jako náhradní zásobník kapitálu. Ne nutně jako promyšlené části jednoho průmyslového systému. Spíše jako místa, kam šlo peníze odklonit, když hlavní projekt stál.
Největší indicií je listopad 2021, kdy měla firma upsány bondy již za 140 milionů Kč. Do Břas ale poslala jen dva miliony. Naopak více než 117 milionů skončilo v lesích nebo zálohách na jejich nákup. To je brutální poměr. Přibližně 83 procent tehdy získaných peněz skončilo v lesích nebo zálohách na ně. Do areálu, který měl jednou peníze vydělávat, zamířilo něco přes jedno procento.
Původní plán z roku 2019 přitom počítal s tím, že se nejdřív vybuduje právě výrobní provoz. O dva roky později pak Wood Seeds udělala prakticky opak: nejdřív nakoupila obrovské množství suroviny a pozemků, ale neměla kde a jak jejich hodnotu přeměnit na peníze.
Z „peníze slouží podnikání“ k „podnikání slouží penězům“
Tady přichází ten skutečný zvrat: fundraising zkrátka předběhl skutečný rozvoj firmy. A když hlavní projekt peníze nedokázal vstřebat, management začal horečně rozšiřovat majetek a vymýšlet další projekty, aby draze získaný kapitál neležel bez využití. To ale není polehčující okolnost. Naopak.
Ukazuje to, že objem emisí nebyl řízen reálnou potřebou fungujícího podnikání. Podnikání se postupně přizpůsobovalo množství peněz, které dokázala prodejní mašina získat. Wood Seeds tedy nejprve prodávala dluhopisy, aby vybudovala podnik. Když však prodej dluhopisů předběhl schopnost podniku peníze smysluplně využít, začala naopak budovat nové projekty, aby měla kam umístit peníze z dalších dluhopisů.
Plán B dorazil se čtyřletým zpožděním
Je konec roku 2022 a firma stále nemá vlastní areál, který by mohla provozovat. První skutečný náhradní výrobní provoz proto přišel až v lednu 2023, kdy skupina koupila areál Svatý Hubert. To je poměrně pozdě. Firma existovala téměř čtyři roky, dluhopisové závazky už dosahovaly stovek milionů a blížily se první větší splatnosti. Proč se čekalo?
Podle našeho názoru to bylo proto, že vedení stále věřilo v brzké dokončení Břas. Koupit hotový provoz by bylo dražší a hlavně by to znamenalo přiznat, že původní výstavba se zásadně nepovedla. Dokud se prodávaly dluhopisy a první velké splatnosti byly ještě daleko, nemusel zde na takové přiznání existovat dostatečně silný tlak.
Svatý Hubert navíc nebyl plnohodnotnou náhradou za Břasy. Zpracovával nakoupené dřevo a přibližně 80 procent produkce tvořilo nízkomaržové štípané palivové dřevo. Pouze zbytek představovalo stavební řezivo. Tento provoz navíc nedokázal nést dluh skupiny a ještě v roce 2024 skončil ve ztrátě –16 milionů Kč. Firma, která areál provozovala, byla navíc už na konci tohoto roku účetně předlužená.
Pak přišla další náplast v podobě náhradního areálu v Chebu, který firma koupila až v roce 2024. V té době už její dluhopisové financování překročilo miliardu korun. I kdyby nový provoz začal rychle vydělávat, nastupoval proti dluhové lavině, která se valila několik let.
Projekt v Břasech, kde měl později vzniknout ten skutečný vlastní areál, byl mezitím stále posouván. K létu 2025 zde stála administrativní budova čekající na kolaudaci a hotové byly také terénní práce, komunikace a parkoviště. Instalace části výrobních linek se zastavila. Po mnoha letech tak z Břas namísto výrobního motoru vznikla administrativní budova, parkoviště a částečně instalované linky pro výrobu, kterou firma mezitím přesunula jinam.
Ironie přišla v roce 2026, kdy firma sama přiznala, že koupit hotový provoz bylo lepší. Obchodní manažer Wood Seeds tehdy médiím vysvětloval, že přesun technologií a dokončení Břas byly časově i technicky obtížné. Převzetí fungujícího provozu prý bylo rychlejší a ekonomicky výhodnější, přestože byla pořizovací cena vyšší. To je skoro zpětné přiznání strategické chyby.
Ale abychom zde byli fér, na začátku mohl dávat původní plán smysl: koupit levně starší brownfield a rekonstrukci dávkovat podle toho, jak přicházejí peníze. Hotová fungující pila vyžaduje vysokou částku okamžitě. Dalším důvodem, proč rovnou nekoupili fungující provoz, mohla být i zjevně přehnaná důvěra ve vlastní schopnost dokončit rozsáhlý průmyslový projekt. Vedení patrně brutálně podcenilo povolování, stavební řízení, odpor místních, dodavatele technologií i množství peněz, které mezitím sežere dluhová služba.
Na řešení, které mělo přijít nejpozději po krachu původní Jesenice, firma přišla až po několika letech. Svatý Hubert koupila v lednu 2023. Cheb následoval v roce 2024. Jenže v té době už nemusela nová pila vydělávat pouze sama na sebe. Musela živit obrovskou skupinu a dluh, který mezitím narostl do miliardových rozměrů.
První dějství příběhu Wood Seeds tak nekončí nedostatkem peněz. Končí jejich špatným načasováním. Firma si začala půjčovat dříve, než měla kde vyrábět, a po selhání původního plánu své ambice ještě zvětšila. Když konečně koupila fungující provozy, nezačínaly od nuly. Na zádech už nesly skupinu zatíženou miliardovým dluhem.
V dalším díle se podíváme, kam peníze proudily, zatímco hlavní výrobní areál stál. Na miliony metrů čtverečních lesů, které Wood Seeds systematicky netěžila. Na pozemky, jejichž cena vzrostla o 171 procent během dvou dnů. A na databázi, která se při fúzi změnila z aktiva s nulovou účetní hodnotou v majetek oceněný na 131 milionů korun. Právě tam začala místo skutečné výroby růst především hodnota majetku na papíře.
