Je to přesně rok, co redakce Dluhopisáře publikovala analýzu dluhopisového programu firmy Český řemínek. Tehdy šlo o čerstvě založenou akciovou společnost, kterou vlastní podnikatel Ondřej Suchý. Firma se prezentovala ambiciózním příběhem české výroby řemínků a velkým plánem expanze na evropský trh.
O řemínkovém byznysu Ondřeje Suchého se psalo již v roce 2022. V té době Suchý již tři roky provozoval vlastní e-shop (www.mi-band.cz), který přeprodával řemínky vyráběné v Číně českým zákazníkům. V té době šlo o poměrně přirozené svezení se na vlně tehdejšího boomu chytrých náramků typu Mi Band a další nositelné elektroniky. Objevil se zde levný gadget, který během krátké doby pronikl k masám, a rychle kolem něj vznikl ekosystém všelijakého příslušenství: levné pásky z Číny, desítky motivů, barev, potisků… pro podnikatele s e-shopovým mindsetem je tohle přesně ten typ díry v trhu, kterou člověk „náhodou“ objeví dřív, než ji systematicky obsadí velcí hráči.
Z produktového hlediska to dává racionální smysl. Řemínek je malý, lehký, nezkazí se, dobře se skladuje a má levné poštovné – žádná logisticky náročná bílá technika ani křehká elektronika. Nabídka má obrovskou variabilitu: různé barvy, materiály, motivy, šířky i značky. Dají se vytvářet stovky až tisíce položek v katalogu a nabízet široký výběr, kde si každý zákazník najde přesně svůj design. Zároveň jde o produkt, u kterého existuje přirozené opakované nakupování: člověk si klidně v průběhu času pořídí několik různých pásků, ať už kvůli opotřebení, komfortu, nebo čistě estetice. Tedy přesně ideální produkt pro e-shop.
Tento e-shop Suchému postupně rostl, přibývaly objednávky, obrat i tým. V určitém bodě ale narazil na limity čistého přeprodeje, kterou byla hlavně závislost na čínských dodavatelích, s nimiž Suchý označil jednání a obchodování jako „noční můru“. Konkrétně se potýkal s problémy jako jsou dlouhé dodací lhůty, výpadky v dodávkách a malá kontrola nad kvalitou i termíny. V roce 2022 proto dostal nápad: posunout se z role „přeprodejce z Číny“ do role „českého výrobce“. Nejprve ve formě UV tisku a licencovaných motivů na hotové náramky, následně i s ambicemi lisovat samotné plastové řemínky přímo v Česku.
Začátek dluhopisového příběhu:
A tady začíná i dluhopisový příběh. Přechod z e-shopu k velkokapacitní české výrobě byl od začátku postavený na tom, že běžné provozní cashflow nestačí – kapitál na lisy, materiál a sklad se muselo financovat z cizích zdrojů. Pro projekty v tak rané fázi a s takovým růstovým apetitem není nikdy jednoduché získat klasické bankovní financování, a tak už v roce 2022 přichází první vlastní emise zhruba za 22 milionů korun. Ta se i mimo tradiční prodejní kanály upsala v plné výši, čemuž pomohl i relativně vysoký úrok 11 %. Tuto emisi firma loni splatila – ale ne proto, že by byznys začal generovat přebytky. Spíše proto, že se otevřel mnohem větší dluhopisový program.
Ten je na 250 milionů korun a vyšel loni v lednu. V té době mu zde byla věnována menší analýza, kterou jsme končili závěrem, že je to „jako naslepo vykopnout míč na dům stojícím před vámi a doufat, že netrefíte okno“. Od této analýzy vyšly na program tři emise, ze kterých je dnes upsáno něco přes 60 milionů. K tomu je potřeba přičíst další podlimitní emise z let 2024–2025, zhruba za 46 milionů, včetně krátké roční emise s kupónem 16 % – nejdražšího dluhu, jaký skupina dosud vydala. Celkově tak mluvíme o desítkách milionů nezajištěného dluhu, který už je dnes realitou v rozvahách.
Zajímavé jsou i samotné podmínky emisí. Formálně jsou si jednotlivé série velmi podobné: stejný emitent, nezajištěno, bez kovenantů, podobné splatnosti. Přesto jedna z těchto tří emisí, které vyšly na loňský program, nese kupón 10 % ročně, zatímco zbylé dvě jdou na 14–16 %. Rozdíl není v době splatnosti ani jiných rizikových parametrech, ale v cílovém investorovi: desetiprocentní emise má vysokou nominální hodnotu (50 000 Kč) a zjevně mířila na investory, kteří dají víc peněz za kus a spokojí se s nižším výnosem. Následné emise s nominálem 10 000 Kč pak otevírají dveře masovějšímu retailu a lákají ho výrazně vyšším úrokem.
Z pohledu rizika jsou si tyto emise prakticky rovné – všechny stojí na stejném byznysu, stejné struktuře a stejném nedostatku zajištění. Rozdíl je hlavně v tom, kdo dostal horší deal. Jsou to paradoxně právě investoři ve „větší“ desetiprocentní emisi, kteří nesou stejné riziko jako čtrnáctiprocentní emise, ale za o čtyři procentní body nižší výnos. Běžnou realitou je totiž pravý opak – investor s možností vyšší investice dostane přívětivější podmínky. Pro emitenta může jít o chytrý tah, pro konzervativně smýšlejícího dluhopisového investora spíše varovný signál, jak agresivně umí firma pracovat s cenou svého dluhu.
Čísla skupiny: ztráty, záporný vlastní kapitál a gigantický sklad
Skupina na svém e-shopu od roku 2019 maloobchodně prodává náhradní náramky a řemínky pro nositelnou elektroniku. Za celou dobu své existence prodala koncovým zákazníkům 350 tisíc kusů příslušenství pro chytré hodinky. V čase jí roste počet objednávek i obrat:
Nový prospekt poprvé ukazuje souhrnná čísla za celou „řemínkovou“ skupinu – tedy kombinaci živnosti, e-shopů i výrobních firem. A právě tenhle konsolidovaný pohled je pro investora zásadní. Za rok 2024 skončila skupina ve ztrátě zhruba -23,8 milionu korun a s vlastním kapitálem kolem -9,13 milionu. Jinými slovy: jde o byznys v expanzivní fázi, který masivně sází na růst, ale zatím kumuluje ztráty a jede na záporné vlastní jmění.
Tato expanzivní fáze má růst i nadále. V roce 2024 se skupina rozhodla expandovat na celoevropský trh a zároveň dále optimalizovat a rozšiřovat vlastní výrobu. Firma chce expanzi směřovat nejdříve na sousední státy ČR, a to během roku 2026, následně pak plánuje expanzi do zbytku zemí EU. Expandovat plánuje ve všech ohledech, a to v prodeji produktů, vlastní výrobě, potisku, B2C i B2B prodeji výrobků a služeb. Pouze výrobu plánuje ponechat v ČR. Součástí je i redesign e-shopu z důvodu odstranění technických limitů původní platformy, který může stát až 6 milionů korun. Nový systém má umožnit jak provozování několika e-shopů, tak jejich klonů a zahraničních verzí. Skupina takto plánuje provozovat až 40 e-shopů.
Současně se potvrzuje i dříve komunikovaná expanze skladu. Skupina drží přibližně 1,5 milionu kusů zboží v deklarované „aktuální tržní hodnotě“ okolo 498 milionů korun. To představuje obrovské množství kapitálu vázané v zásobách na skladě. Právě na tomto pilíři ale celý příběh stojí: pokud se podaří zboží rychle a za plánované marže prodat, začnou se ztráty měnit v provozní zisk. Pokud ne, půlmiliardový sklad může představovat velkou finanční zátěž.
Emitent vysvětluje takto vysoké zásoby tím, že tento typ odvětví si je vyžaduje – mnoho variant, kombinace barev, šířek, materiálů, velkoobchodní minimální odběry. Do určité míry to platí: u doplňků typu řemínků je nadprůměrná úroveň zásob standard. Z toho ale automaticky nevyplývá, že podnik musí držet zrovna takto extrémní sklad v téměř půlmiliardové hodnotě.
Takto velký stav zásob je výsledkem čistě vlastního rozhodnutí: skupina si vědomě vybrala velmi široké produktové spektrum a vysoké minimální skladové zásoby u každé varianty produktu. Stejně tak k tomu patří i rozhodnutí „ze dne na den“ orientovat se na velkoobchod a k tomu paralelně ambice budovat vlastní výrobu. To je kombinace, která významně zvyšuje fixní náklady a logicky zvedá riziko nízkoobrátkových nebo neprodejných zásob. Paradoxem je, že právě lokální výroba by normálně měla snížit nutnost velkých zásob, protože může pružněji a rychleji reagovat na poptávku.
Zde ale vidíme opak: významná část dluhopisového financování ve skutečnosti leží v relativně málo likvidním, zato obrovském skladu plastových řemínků a dalšího příslušenství. Investor tím fakticky financuje velmi koncentrovanou sázku na to, že se managementu podaří tento sklad v rozumném čase a za plánované marže proměnit zpět v cash.
Jednotlivé firmy:
Struktura skupiny je v praxi překvapivě jednoduchá: Existuje pět firem, ale celé podnikání – výroba, nákup i prodej zboží včetně evidence skladu – stále běží na živnost fyzické osoby, pana Suchého. Akciová společnost, která je emitentem dluhopisů, a její dceřiné firmy dnes fungují primárně jako schránky, přes které teče financování, ne jako plnohodnotné provozní entity.
Pan Suchý deklaruje záměr všechny aktivity postupně převést buď přímo do akciové společnosti – emitenta, nebo do jedné z dcer ve skupině. Původně k tomu mělo dojít do konce roku 2025, aktuálně se nově mluví o přelomu let 2025 a 2026. Do té doby ale platí, že hlavní byznys je “schovaný” v živnosti, která nepodléhá stejnému reportingu jako klasická firma. U živnostníka typicky nevidíme plnohodnotnou rozvahu, neznáme přesnou strukturu majetku a dluhů a vykázaný zisk je kvůli odlišnému způsobu účtování jen omezeně srovnatelný s výsledky obchodních společností.
Výsledkem je paradox, který je pro investora velmi podstatný: u hlavního člověka, na kterém celá tahle show reálně stojí, máme ve skutečnosti nejméně tvrdých dat. Známe obrat a výsledek hospodaření jeho podnikání, ale nevidíme, jaký majetek za tím stojí, jaké má osobní závazky a jak moc je jeho osobní bilance “napnutá”. Naopak u jednotlivých s.r.o., a.s. a SPV, přes které jsou strukturované dluhopisy, máme poměrně detailní účetní výkazy – přestože tam často najdeme jen pohledávky, dluhy a vlastní kapitál, ale ne samotné jádro byznysu.
Dává to smysl. Živnostník obvykle vede jen daňovou evidenci, případně pracuje s paušálními výdaji. Sleduje příjmy a výdaje kvůli daním, ale nesestavuje plnou rozvahu v režimu “aktiva – cizí zdroje – vlastní kapitál”. U fyzické osoby navíc nelze jednoduše oddělit “firemní” a “osobní” majetek – dům, auto, hotovost, stroje nebo zásoby jsou právně pořád majetkem jedné osoby, i když část slouží podnikání. Dělat z toho umělou rozvahu by bylo spíš cvičení v odhadu než kvalitní data. Prospekt proto u živnosti tyto položky raději vůbec neuvádí a omezuje se na základní provozní čísla, která lze rozumně sestavit.
U ostatních firem ve skupině jde naproti tomu o standardní účetní jednotky, které vedou plné účetnictví, a proto u nich vidíme majetek, závazky i vlastní kapitál v klasické podobě. Jak jsme si ale již ukázali, celá skupina vykazuje ztráty a záporný vlastní kapitál. Jde navíc o firmy, které mají jen vydávat dluhopisy, případně jsou úplně nečinné.
Pro investora z toho plyne jednoduchý závěr: na konci řetězce ve skutečnosti půjčuje peníze člověku, o jehož osobní finanční situaci má nejméně informací, zatímco nejlepší data má k dispozici tam, kde reálně probíhá jen finanční “obal” kolem dluhopisů.
Nápad začít s vlastní výrobou:
Skupina se ráda prezentuje jako „jediný český/evropský výrobce“ řemínků s potiskem. Co může na první pohled znít jako silná konkurenční výhoda může být ale chápáno i jako velmi rizikový podnikatelský krok.
V Evropě se řemínky dovážejí, nikoliv vyrábí. Pan Suchý toto pravidlo zlomil a vlastní produkci nyní bere jako konkurenční výhodu. Druhá varianta ovšem je, že si většina jeho konkurence (dovážející řemínky z Asie) jednoduše spočítala pro a proti a vyšlo jí, že v levném, komoditním a silně konkurenčním segmentu dává větší ekonomický smysl nechat výrobu právě v Asii a soustředit se na prodej, marketing a distribuci. V takovém případě není „jediná produkce v Evropě“ nutně důkazem výhody a lepší pozice na trhu, ale spíše signál, že si firma na sebe vzala výrobní riziko, které jiní hráči vědomě nechali na dodavatelích. A z dobrého důvodu: proč stavět fabriku na komoditní plastové pásky, když to čínská produkce udělá levněji, variabilněji a bez nutnosti evropské firmy vynaložit obrovské kapitálové výdaje do vlastní výroby.
Jako hlavní důvod odklonu od dovozu z Číny uvádí Suchý pomalé, drahé a nespolehlivé dodávky. To odpovídá jeho zkušenosti v období covidové a post-covidové logistické krize, kdy se po špatných zkušenostech s čínskými dodavateli rozhodl začít řemínky vyrábět. Z investičního pohledu to ale nepředstavuje dostatečně silný argument pro skok do kapitálově náročné vlastní výroby. Z textu přitom není zřejmé, že by se firma napřed pokusila o mírnější alternativy jako je lepší diverzifikace dodavatelů, lepší vyjednávání podmínek nebo využití kapacit třetích stran, a raději zvolila hned to nejvíce krajní a radikální řešení.
V segmentu levných plastových řemínků, kde existuje řada alternativních dodavatelů a produkt je komoditní a snadno nahraditelný, působí přechod na plnou vertikální integraci spíše jako kombinace reakce na covidové období a snahy mít vše „pod kontrolou“ než jako nevyhnutelná strategická nutnost.
Vertikální integrace dává ekonomický smysl tam, kde má podnik obří objem, silný brand, unikátní know-how nebo je skutečně držen v šachu omezeným počtem dodavatelů. U levného příslušenství, kde je technologie jednoduchá, dodavatelů je mnoho a produkt je extrémně nahraditelný, tohle neplatí. V takovém kontextu je vlastní výroba spíš volba než nutnost – volba, která zvyšuje fixní náklady, přidává vrstvu lidí, strojů, energií, údržby a servisu a zároveň firmu silněji „uzamyká“ v jednom úzkém segmentu.
Pro zakladatele může rozhodnutí „nebýt závislý na Číně“ působit jako hrdinský krok a logické završení příběhu o české výrobě. Pro věřitele je ale důležité vidět druhou stranu: operativní problém s dodávkami byl vyřešen cestou, která výrazně navýšila fixní náklady, komplexitu a kapitálové nároky celého byznysu. A tyto nároky jsou dnes z velké části financovány nezajištěným retailovým dluhem.
Konkurence:
Prospekt uvádí, že mezi hlavní konkurenty skupiny patří e-shopy jako Alza, Reminky-pasky.cz či Fixed. Zároveň ale dodává, že tito hráči podle dostupných informací nemají vlastní českou výrobu ani nenabízejí řemínky s potiskem, zatímco skupina má „obrovskou kapacitu“ a umí potisknout prakticky jakýkoli motiv. Z toho emitent vyvozuje, že tyto firmy nevnímá jako konkurenci, ale spíše jako své budoucí velkoobchodní odběratele.
Z pohledu koncového zákazníka je realita někde jinde. Zákazník typicky neřeší, jestli se řemínek lisuje v Brně nebo v Šanghaji. Zajímá ho, jak produkt vypadá, kolik stojí, za jak dlouho přijde a jakou má zkušenost s daným e-shopem. Alza, Reminky-pasky.cz, Fixed a podobné obchody soutěží o stejného zákazníka a o stejné místo v košíku. To je učebnicová definice konkurence, bez ohledu na to, kde kdo vyrábí. Rozdíl je spíš v modelu: velcí hráči jsou obchodníci s obrovským dosahem, brandem, logistikou a marketingem, zatímco skupina kombinuje roli výrobce s vlastním menším e-shopem.
Je pravda, že česká výroba a možnost rychlého potisku na míru mohou být pro určité segmenty zákazníků plus – například pro ty, kteří chtějí lokálního dodavatele a rychlé dodání. V globálním kontextu ale jde o komoditní produkt, kde existuje velké množství dodavatelů a výroba je technologicky relativně jednoduchá. Čínští producenti umí dodat prakticky jakoukoli barvu, motiv či sérii v objemech, které malá evropská fabrika těžko dožene. Česká výroba s potiskem tak není neprůstřelná konkurenční výhoda,, ale jedna z variant, jak se zapojit do velmi přeplněného dodavatelského řetězce.
Z investorského pohledu je proto důležitý spíš mindset, který z formulace v prospektu vystupuje. Tvrzení, že velký e-shop typu Alzy není konkurence, ale „budoucí odběratel“, může působit jako podcenění konkurenční reality a silný příklon k vlastnímu příběhu o budoucích úspěších. Ambice dodávat velkým hráčům sama o sobě není problém – problém je, když se takový cíl prezentuje téměř jako jistota, přestože dnešní stav je opačný: velcí hráči řemínky reálně prodávají už dnes, zatímco skupina doufá, že od ní jednou budou nakupovat. Pro věřitele je to signál, že část příběhu stojí na velmi optimistickém výkladu budoucích vztahů s konkurencí.
Nepřecenil majitel trh?
Problém tohohle příběhu nezačíná tím, že by trh neexistoval. Ten existuje úplně reálně – lidé si kupují náhradní pásky, pohodlnější pásky, jinou barvu k obleku, sportovní verzi na trénink atd. Řemínek jako produkt dává smysl. Zlom nastává ve chvíli, kdy se z reálného chování zákazníků udělá marketingový příběh o neomezené poptávce. V běžném světě má většina lidí jeden až dva řemínky. Možná tři, pokud to jsou nadšenci. Ve světě investic ale není problém mluvit o uživateli, který má „na každý den jiný pásek“, ladí barvy s outfitem a buduje sbírku. Ano, malá skupina takových existuje. Postavit na tom ale sklad v „tržní hodnotě“ téměř půl miliardy korun je úplně jiná disciplína.
Když se na to podíváme nahrubo přes čísla: průměrná prodejní cena řemínku u podobných e-shopů se může pohybovat někde mezi 200–500 Kč za kus podle kvality, značky a designu. Marže u vlastní výroby můžou být slušné, ale pořád je to malé, relativně levné a nízkoobrátkové zboží. Sklad v deklarované „tržní hodnotě“ kolem 498 milionů znamená stovky tisíc až jednotky milionů kusů. Aby se takový objem reálně protočil, potřebujete obrovskou návštěvnost e-shopů, silnou základnu opakovaných nákupů, širokou síť resellerů, nebo agresivní zahraniční expanzi. Jinými slovy: řemínky jako produkt dávají smysl, ale už hůře jako základ pro půlmiliardový sklad a čtvrtmiliardový dluhopisový program – to už je velice pákovaná růstová sázka, ne „malý český e-shop s výrobou“.
Do toho vstupuje ještě jeden klíčový faktor: extrémní nahraditelnost produktu. Když chce zákazník nový pásek k Apple Watch nebo Mi Bandu, má na výběr oficiální obchod (dražší, ale oficiální), globální marketplace typu Amazon (levnější, obrovská nabídka) nebo některý z mnoha specializovaných e-shopů: z nichž jedním je i Český řemínek. Loajalita ke konkrétnímu prodejci bývá v takovém segmentu nízká.
Zákazník řeší konkrétní design a barvu, cenu, fotky, recenze a rychlost dodání. Značku vybudovat lze, dá se hrát na „českou kvalitu“ nebo „lokálního výrobce“, ale pořád platí, že konkurence je silná, bariéry vstupu relativně nízké a zákazník není nijak motivován nakupovat stále na jednom konkrétním místě. To z projektu rozhodně nedělá ideální „bezpečný přístav“ pro nezajištěné dluhopisy, které mají drobným investorům suplovat konzervativní složku portfolia.
Obzvlášť, když si k tomu přidáme to, co už víme z prospektu: komoditní produkt, žádné zajištění dluhopisů, hlavní byznys běžící na živnostníka, záporný vlastní kapitál jak emitenta, tak skupiny, a desítky milionů už vydaného nezajištěného dluhu. Z takové kombinace nevychází stabilní investice do klidné české výroby, ale vysoce spekulativní sázka na to, že jeden konkrétní hráč dokáže vyhrát v těžkém, přesyceném segmentu doplňkového zboží.
Zásah ČNB kvůli marketingu dluhopisů
Do příběhu kolem Českého řemínku vstoupil loni i regulátor. Česká národní banka se zabývala webem, kde Suchý dluhopisy inzeruje, a dospěla k závěru, že propagační sdělení k dluhopisům bylo zavádějící. V komunikaci se objevoval pojem „garance“, a to u emisí, které jsou ve skutečnosti nezajištěné. Zároveň byl silně akcentován příběh „úspěšného e-shopu s X objednávkami a Y miliony obratu“, což u běžného retailového investora snadno vyvolá dojem, že tento byznys přímo stojí za dluhopisy emitenta – což právně ani ekonomicky neplatí.
Struktura skupiny je přitom přesně opačná: e-shop a živnost stojí na fyzické osobě, zatímco dluhopisy vydává nově vzniklá akciová společnost s negativním vlastním kapitálem. V kontrastu s tím běží intenzivní PR, ve kterém se Český řemínek prezentuje jako stabilní projekt s vysokým úrokem (např. 14 % ročně), bez problémů s výplatou kupónů, s transparentní komunikací, více než 19 miliony již vyplacených úroků a stovkami investorů.
Tento zásah ČNB velmi dobře ilustruje rozdíl mezi marketingovým příběhem a skutečnou právní a kapitálovou strukturou, na který v analýzách Dluhopisáře dlouhodobě upozorňujeme. Na úrovni komunikace směrem k veřejnosti se pracuje s narativem „silného e-shopu“ a „stabilní české výroby“, v prospektu ale vidíme finančně „prázdného“ emitenta, nezajištěný dluh a byznys běžící primárně na živnostníka mimo rozvahu akciové společnosti.
Závěr:
Dnešní dluhopisy představují typický růstový příběh jednoho podnikatele, který našel zajímavý produkt, postupně jej rozvinul a dnes se jej snaží přetavit do větší, ambicióznější struktury. Ondřej Suchý začínal jako e-shopový prodejce čínských řemínků pro chytré náramky, postupně přidal vlastní potisk, následně i výrobu a dnes plánuje expanzi na evropský trh, provoz desítek e-shopů a rozšíření výroby i B2B spolupráce. Tato ambice je financovaná převážně dluhopisy s vysokým úrokem, které drobným investorům nabízejí dvouciferné výnosy výměnou za to, že se podílejí na financování dalšího růstu.
Z pohledu investora je však důležité vidět i druhou stranu rovnice. Skupina je v expanzivní fázi, generuje ztrátu, nese záporný vlastní kapitál a má už dnes v rozvahách desítky milionů nezajištěného dluhu. Dluhopisy nemají zajištění ani ochranné kovenanty, stojí na nové akciové společnosti, zatímco hlavní byznys běží na živnostníka, jehož osobní finanční situaci investor detailně nevidí. To samo o sobě neznamená, že projekt nemůže uspět, ale znamená to, že výnos kolem 14–16 % není „bonusem navíc“, ale minimální cenou za to, že zde investor přebírá významné riziko. Právě u takových firem přitom na Dluhopisáři dlouhodobě upozorňujeme, že dluhopis bývá principiálně nevhodný nástroj financování – zejména pokud má suplovat konzervativnější složku portfolia drobných investorů. Fixní úrok a pevně dané splatnosti vytvářejí tlak na cash flow v době, kdy firma spíše „pálí“ kapitál na růst a hledání své finální podoby. Dluh tak v takové fázi často funguje spíše jako brzda flexibility a zdroj dodatečného rizika, než jako neutrální doplněk cizího kapitálu.
Další rovina se týká samotného obchodního modelu. Český řemínek stojí na komoditním, snadno nahraditelném produktu, kde zákazník běžně vybírá podle designu, ceny, recenzí a rychlosti dodání, nikoli podle toho, zda byl pásek vyroben v Česku nebo v Asii. Rozhodnutí vybudovat v tomto segmentu velkou lokální výrobu a zároveň držet sklad v deklarované „tržní hodnotě“ kolem půl miliardy korun je podnikatelský krok, který může v pozitivním scénáři přinést vyšší marže a lepší kontrolu nad produkcí, v horším scénáři ale znamená značnou zátěž v podobě vysokých fixních nákladů a rizika pomalé obrátkovosti zásob. Stejně tak plán expanze s levným doplňkovým zbožím na celou Evropu není předem odsouzený k neúspěchu, ale rozhodně není samozřejmý jen proto, že firma jako jedna z mála vyrábí lokálně.
