ALEMAR Food Group: růstový příběh, který doběhly vlastní dluhopisy

Jenže růst něco stojí. A ALEMAR Food Group svůj příběh dlouho financoval penězi od dluhopisových investorů.

Dluhopisová mašina

Od roku 2022 začala skupina vydávat jednu dluhopisovou emisi za druhou. Do roku 2025 šlo už o patnáct emisí v celkovém objemu 673 milionů korun, z nichž se prodaly dluhopisy za zhruba 320 milionů. Některé nesly výnosy 11 až 15 % ročně. Dokud firma hlavně nabírala kapitál a platila průběžné úroky, mohl příběh dál působit růstově. Skutečný test měl ale přijít až ve chvíli, kdy bude potřeba začít vracet jistiny.

A právě tam se začal růstový sen potkávat s realitou.

Ekonomika, která růstový příběh nepotvrzuje

První zásah: nižší výnos, delší čekání

Když se začaly blížit první splatnosti dluhopisů ve výši nižších desítek milionů korun, přišel první zásadní zásah do práv věřitelů. Na přelomu let 2025 a 2026 emitent svolal společnou schůzi vlastníků dluhopisů s návrhem na snížení výnosu na 9 % p.a., změnu výplaty úroků z kvartální na pololetní a prodloužení splatnosti až do 31. prosince 2028.

To byl zlom. Do té doby se o rizicích dalo mluvit hlavně z prospektů, účetních závěrek a struktury financování. Od ledna 2026 se tato rizika začala propisovat přímo do práv investorů. Nižší výnos, delší čekání na jistinu, méně časté úroky.

Jenže ani to nebyl konec.

Druhý zásah: zrušit dluhopisy a přepsat pravidla hry

Na jaře 2026 přišel návrh mnohem tvrdší. Společnost měla před sebou další splátky dluhopisů a podle informací od investorů už ani řádně a včas neplatila úroky. ALEMAR už tak investorům nepředkládal jen odklad splatnosti nebo úpravu kupónu. Nově se objevil návrh na zrušení dluhopisů a jejich novaci. Podstatou mělo být, že vlastníkům dluhopisů by za každý zrušený dluhopis připadla jedna investiční akcie typu B o nominální hodnotě 50 Kč a zároveň nárok na vratný příplatek mimo základní kapitál ve výši jistiny a nevyplaceného výnosu k 1. červnu 2026. Co by to pro investory znamenalo?

Nulová práva: Nabízené akcie jsou bez hlasovacích práv. I kdyby drobní investoři upsali 100 % nabízených akcií a nalili do firmy miliardy, budou mít 0 % hlasovacích práv.

Absolutní kontrola zakladatele: Zakladatel Martin Ioan Košťál sice bude majetkově naředěn na pouhých 13,69 %, ale zůstane mu 99,13 % všech hlasovacích práv. Vy dáváte peníze a nesete riziko, on dál podniká.

Nulová likvida a divadlo s dividendou: Akcie nejsou obchodovatelné na žádné burze. Sliby o budoucím vstupu na trh START pražské burzy nemají žádný termín. A dřívější výplata dividend? Čistý marketingový tah na nalákání dalších vln investorů. Vyplatit drobný zisk v situaci, kdy dceřiné firmy kolabují pod tíhou stamilionových dluhů, nedává žádný ekonomický smysl.

Investor, který měl klasický dluhopis s nárokem na úrok a splacení jistiny, by se tím přesunul do úplně jiné právní reality. Místo tvrdého dluhového nároku by držel kombinaci nehlasující investiční akcie a vratného příplatku, jehož vyplácení má záviset na ekonomické situaci a možnostech společnosti. 

Pro firmu je taková konstrukce logická. Dluhopis je tvrdý závazek. Má splatnost, úrok a vytváří tlak na hotovost. Akcie a příplatky mimo základní kapitál jsou měkčí kapitál. Nevyvíjejí stejný tlak na okamžité splácení. Pro investora je to ale přesně opačný pohyb: z věřitele se stává někdo s výrazně slabší pozicí.

Přesun rizika směrem k investorům

Tím vzniká jádro celého příběhu. ALEMAR nejprve financoval růst drahými retailovými dluhopisy. Když se přiblížilo splácení jistin, požádal část investorů o horší podmínky. Když ani to nestačilo jako dlouhodobé řešení, přišel návrh přesunout dluhopisový nárok do akciově-příplatkové struktury. A mezitím firma dál pracuje s akciovým financováním, které je pro emitenta výrazně měkčí než dluh, ale pro investora slabší z hlediska práv, kontroly i jistoty návratnosti.

Falešné dilema: přijměte návrh, nebo riskujete pád

Nejtvrdší je přitom komunikační rámec vůči držitelům dluhopisů. Emitent investorům vysvětluje, že pokud nesouhlasí s navrženým řešením a budou chtít peníze hned, může to společnost dostat do insolvenčního stavu a v konkursu by mohli dostat zpět jen malou část pohledávky.

To není běžná investiční volba. Investor se z původního věřitele s jasným nárokem postupně dostává do pozice, kde má přijmout měkčí konstrukci, protože alternativa je vykreslena jako katastrofický scénář: buď souhlasíte s návrhem emitenta, nebo riskujete pád firmy a nízké uspokojení v konkursu. Jenže takto postavený rámec vytlačuje z debaty třetí možnost — formální reorganizaci pod dohledem insolvenčního soudu, insolvenčního správce a věřitelských orgánů. Ta může také mířit na zachování provozu a postupné uspokojení věřitelů, ale už v režimu, kde má věřitel aspoň standardní procesní ochrany.

Kdo ponese náklady růstu?

Celý případ ALEMAR Food Group tak není jen příběhem psích konzerv, značky LOUIE a ambiciózního výrobního projektu. Je to příběh o tom, jak se růst financovaný drahým retailem může změnit v otázku, kdo nakonec ponese náklady. Firma získávala peníze přes dluhopisy, později přes nehlasovací akcie, a když se dluhopisová zátěž začala materializovat, řešením má být další přesun rizika směrem k investorům.

Produkt může být reálný. Výroba může existovat. Ambice a snaha vybudovat něco dlouhodobého může být opravdová. Ale cenný papír je něco jiného než příběh na obalu konzervy. A u ALEMARu se právě ukazuje, jak tvrdě může dopadnout, když se atraktivní růstový příběh postaví na kapitálu drobných investorů, kteří sice dávají peníze, ale kontrolu nad tím, co se s nimi stane, v rukou nemají.