Je to dva roky, co médii proběhla „kauza Sincom“. Šlo o skupinu dluhopisových emitentů, které spojovala dvě jména: Lenka Macurová a Juraj Šedovič. Tito podnikatelé si založili několik firem, z nichž za tu „hlavní“ by se dala považovat Sincom Holding, která se později přejmenovala na Capital Investing Ventures. Ta má pod sebou většinu firem, některé ale stojí mimo.
Tato skupina na sebe poprvé upozornila dluhopisovým prospektem, který si v září 2022 nechala schválit společnost SINCOM Capital a který neměl věřitelům absolutně co nabídnout. Šlo spíše o ukázku dokonalé směsi všemožných varovných signálů. Na prospekt vyšla ještě v roce 2022 emise za 150 milionů korun, a to s desetiletou splatností (2032) za „velmi atraktivní“ výnos 7 % ročně. Celý prospekt jsme tehdy slušně nazvali „zlem dluhopisového trhu v ryzí čistotě“.
Celá „skupina“ pak vydala ještě několik dalších emisí, a to i na podzim 2023, kdy se už mluvilo o jejím nesplácení. V té době už náklady na kapitál dosahovaly naprosto nesmyslných hodnot. Jedna z firem v té době nabízela emisi za úrok 19,1%, k tomu si ale ještě musíme přičíst i vysoké náklady na úpis a placení průběžně vyplácených kupónů z vypůjčených peněz, protože tyto firmy zcela jistě netvořily dostatečné či vůbec nějaké provozní cash flow.
Duo Macurová & Šedovič je dvojice podnikatelů s naprosto nečitelnou historií, která ještě před rokem vlastnila přes desítku firem, z nichž velká část nesla v názvu buď „Sincom“ nebo „ATS“ a byla zároveň emitentem dluhopisů. Lenka Macurová, která zde měla vlastnil majoritu, je také nějakým způsobem napojena na společnost Profispolečnosti. Ta pomáhá firmám při zakládání obchodních společností, s poskytováním virtuálního sídla, zakládání offshorů, atd., což se této skupině velmi hodí, jak si ještě ukážeme.
Šedovič byl pak společníkem i ve firmách, které šly do insolvence. U všech třech byla insolvence pro nedostatek majetku zrušena.
Že firma urgentně sháněla kapitál minimálně od druhého pololetí 2022 dokazuje třeba zmíněná podlimitní emise firmy ATS Real. Emise s datem emise v dubnu 2022 a splatností v květnu 2025/2027 (dle volby) se původně nabízela za výnos 8,1 % ročně. Tento výnos se na podzim 2023 zvedl o neuvěřitelných 11 p.b. na 19,1 %, a to pro všechny investory příchozí po 1.10.2023. Tedy v době, kdy se začaly objevovat první informace o nesplácení dluhopisů.
Jak je to na podzim 2025?
V druhé polovině 2023 byl kolem této struktury mediální šum, kde se řešilo její nesplácení dluhopisů, a některé právnické kanceláře se ve stejné době začaly nabízet se zastupováním poškozených věřitelů. Podle zprávy serveru e15 z jara 2024 měla mít dokonce celou věc v rukou policie, přičemž se kromě (v té době zdánlivě nevyhnutelné) insolvence objevovaly i spekulace o spuštění trestního stíhání.
Poté ale nastalo ze všech stran ticho. Firmy ve skupině se přejmenovaly, změnily sídlo, a dodnes do insolvence nespadly. Tehdejší změna jmen byla pochopitelná, stalo se tak totiž právě v době, kdy se o těchto firmách objevovaly články o problémech se splácením dluhopisů a ony si mezitím půjčovaly přes dluhopisy dál.
Člověk by tedy čekal, že když se na přelomu 2023/2024 všude psalo o tom, jak se skupina kolem Macurové & Šedoviče potápí jako Titanic po zásahu ledovcem, tak že do listopadu 2025 bude hotovo. Skupina se ale pořád drží, a to zřejmě tak, že přežívá v mezeře mezi zákonem, nekompetencí a apatií státu.
„Matka“ této struktury, která si nechala jako jediná schválit v roce 2022 onen dluhopisový prospekt a která vlastní většinu (byť ne všechny) ostatních firem, se na jaře 2024 přejmenovala ze Sincom Holding na Capital Investing Ventures. Pro jistotu si změnila i sídlo z pražského Žižkova do Ruzyně. Její webovky byly již tehdy úsměvné, za rok a půl se ale vyhrotily do absurdna.
Dnes totiž působí jen jako soubor marketingových návnad. Firma na nich i nadále nabízí odkup nevymahatelných dluhopisů, ale takzvaně za „kredit“ použitelný výhradně při nákupu šperků a drahokamů na e-shopu propojeného s emitentem. Investor zde nezíská hotovost, ale kredit v USD, který lze využít pouze na úhradu maximálně 25 % ceny objednávky v e-shopu emitenta. Zbývající část musí uhradit z vlastních prostředků. To znamená, že aby investor využil kredit v plné výši, musí u společnosti nakoupit zboží za násobně vyšší částky, než je hodnota dluhopisu.
Na webu najdeme i další „lákavé“ nabídky, jejichž jediným společným jmenovatelem je snaha získat od veřejnosti jakýkoli typ majetku. Jednou z nabídek je třeba výměna vaší staré nemovitosti za „nový slunný apartmán na pobřeží“ či za „nový rodinný dům“. Nabízí se ale na nich i výkup pozemků. Vše samozřejmě za hodně nejasných podmínek a s použitím špatných videí od umělé inteligence. Nejde o podnikatelské portfolio, ale o množinu marketingových návnad určených k získání různých typů majetku od různých skupin zranitelných obyvatel.
Z toho všeho tak vyplývá, že společnost již dávno neoperuje jako klasický emitent dluhopisů ani jako developer (a otázka je, jestli tak někdy vůbec operovala). Všechny veřejné aktivity dnes směřují k systematickému získávání majetku od veřejnosti prostřednictvím právně nenapadnutelných, avšak ekonomicky jednostranně nevýhodných modelů. Jde o sofistikovanou formu predátorského chování, která kombinuje marketingové přísliby, právní formalismus a absenci reálných projektů.
Na poslední stránce webu pak společnost opět nabízí vlastní dluhopisy. V kontextu celé prezentace to potvrzuje, že primárním cílem struktur kolem ATS Company / Capital Investing Ventures není provoz skutečného podnikání, ale systematické získávání majetku od veřejnosti. Prezentuje se i „privátním kyperským fondem“ s deklarovanou výkonností až 12 % ročně, který pravděpodobně neexistuje a pokud ano, zcela jistě nejde o nic regulovaného.
Všem firmám z této struktury navíc i po letech chybí ve sbírkách listin jakékoliv finanční výkazy. Výjimkou se teprve před měsícem stala Capital Investing Ventures, která v září naráz doplnila do obchodního rejstříku své chybějící účetní závěrky, které nezveřejňovala od roku 2021. Ovšem pouze do roku 2023.
Tento krok má zásadní vypovídací hodnotu. Jde o typický signál firmy, která dlouhodobě neplnila zákonné povinnosti, a která své finanční výkazy zveřejnila až ve chvíli, kdy již zřejmě čelila vnějšímu tlaku. V praxi hromadné doplnění závěrek obvykle znamená buď přípravu na insolvenční řízení, reakci na tlak policie či státních orgánů či nejpravděpodobnější možnost, a sice potřebu provést změny v obchodním rejstříku. Bez nich nelze u soudu provést změnu sídla, názvu, statutárního orgánu ani vlastnictví, a právě to bylo v září 2025 nutné, protože firma měnila majitele.
Akcionář skupiny, Lenka Macurová, totiž náhle „prodala“ hlavní firmu Capital Investing Ventures zahraniční společnosti Prosper Holding Partners Inc. se sídlem ve Wyomingu ve Spojených státech. Wyoming je nejlevnější a nejméně transparentní offshore jurisdikce v USA a firma Prosper Holding Partners je typická prázdná schránka. Beneficiární vlastník není dohledatelný ani podle amerických regulací a v českém rejstříku skutečných majitelů změna ani po měsících nebyla zanesena. A co je nejdůležitější: ve všech dceřiných firmách zůstala jednatelkou Macurová. Taková struktura je extrémně nedůvěryhodná a pro investory bude přes anonymní offshore matku v jakémkoli sporu nebo insolvenci mnohem těžší dostat se k nějakým informacím. Případně i napadnout možné vyvádění majetku.
Schůze věřitelů jako obrovský podraz na investory
V polovině letošního roku také proběhla možná nejabsurdnější schůze věřitelů v historii českého dluhopisového trhu.
Šlo o emisi s názvem „SINCOM – Investiční reality 2020“ od firmy SINCOM – Investment Company (která se narozdíl od jiných překvapivě stále nepřejmenovala). Emise, která vyšla v roce 2020, byla na 9,1 % ročně a splatná v roce 2025. Původní emisní podmínky ale uvádějí splacení v roce 2023, firma tak již pravděpodobně jednou splatnost posunula na jiné schůzi věřitelů. Co ale změnila tato schůze jde ještě mnohem dál.
V minulém článku jsme se zmínili o schůzi věřitelů společnosti ATS Company, která byla sama o sobě dost bizarní. Došlo na ní sice pouze k posunutí splatnosti, ale splatnost jistiny měla nastat 1.7.2023 a schůze se konala 4.7.2023, tedy fakticky v době, kdy již byly dluhopisy po splatnosti. Navíc byla schůze napsaná s účinností od 1.7.2023, i když se konala o tři dny později, což je zákonně nepřípustná retroaktivita. Tato schůze byla takovým prototypem toho, co se letos zmutovalo do oné nejabsurdnější schůze v dějinách dluhopisového trhu.
I v roce 2023 u ATS přišlo 44 % držitelů dluhopisů, což je samo o sobě velmi vzácné, a 100 % z nich (!) se změnou souhlasilo, což je statisticky absurdní. Část dluhopisů tak pravděpodobně držel někdo z jejich struktury, rodiny, nebo propojených firem, aby měli hlasovací většinu. Na oné schůzi v roce 2025 pak hlasovalo pro 96 % zúčastněných věřitelů. A ti si na ní odhlasovali vlastní ekonomickou popravu.
Co si tam odhlasovali (v kostce):
- snížení úroku z 9,1 % na 2,1 %
- zavedení bonusového výnosu navázaného na zisk (u firmy, která žádný zisk nemá)
- splatnost z roku 2025 na 2035, takže +10 let čekání
- právo emitenta splatit to v jiných dluhopisech namísto peněz, navíc se zaokrouhlením dolů
- zkrácení promlčecí lhůty z 10 let na 3 roky
- nové poplatky pro investory za to, aby vůbec mohli čerpat tyto nové podmínky
- přenos emisí z původního SINCOMu pod přejmenovanou „matku“ Capital Investing Ventures, ale s chytrým rozdělením odpovědnosti
Takže realita? Menšina přítomných věřitelů (u takto pofidérní skupiny bůhví jak „nezávislá“) odhlasovala zásadní zhoršení podmínek pro všechny, včetně těch, co tam vůbec nebyli.
Vezmeme to postupně:
Snížení úroku z 9,1 % na 2,1 %
U dluhopisu je výnos svatá věc. Někdy se v praxi může stát, že na schůzi dojde k prodloužení splatnosti, a emitent za to velkoryse investorům nabídne vyšší výnos, jako jsme viděli třeba u Rohlik.cz. Jenomže tady emitent prodloužil splatnost o 10 let, a investorům za to výnos srazil o 77 %.
Aby to firma „komesticky“ uhrála, jako náhradu ušlého fixního výnosu nabídla investorům 25 % bonus z konsolidovaného zisku:
„Vlastníkům dluhopisů dále náleží bonusový výnos ve výši 25 % z konsolidovaného zisku emitenta před zdaněním za každé účetní období, ve kterém jsou dluhopisy drženy a nejsou splaceny. Tento bonusový výnos je rozdělován poměrně podle výše jmenovité hodnoty jednotlivých dluhopisů, které jsou ke dni schválení účetní závěrky emitenta nesplaceny, a to napříč všemi emisními sériemi emitenta.“
Firma tedy věřitelům slibuje bonus 25 % z nějakého „konsolidovaného zisku“. Ta samá firma, jejíž dcery nikdy nezveřejnily žádné finanční výkazy a ona sama po čtyřech letech zveřejnila měsíc dozadu všechny svoje výkazy, ale jen do roku 2023, kdy měla tyto závratné zisky:
Samotné odůvodnění je už opravdu výsměch všem věřitelům. „Výnos byl moc vysoký, tak vám ho snížíme a de facto z vás místo dluhopisářů uděláme 25% akcionáře u firmy, která nemá zisky a o které nic nevíte.“
Na papíře to má znít hezky, ale je to bonus navázaný na něco, co neexistuje. Ještě vtipnější je odůvodnění tohoto bonusu: „Nový bonusový systém přináší větší spravedlnost, motivaci a synergii.“ Což je věta, která má nulový ekonomický obsah.
Tím to ale nekončí. Dále se v odůvodnění píše: „Motivuje vlastníky držet dluhopisy delší dobu.“
To dává smysl, protože jinak nedostanou ani 2,1 %. A když je drží, firma nevstoupí do insolvence a získá čas. Tohle je predátorský emitent, který testuje, co všechno projde. Snížení výnosu z 9,1 % na 2,1 % s kompenzací ve formě fiktivního „bonusového výnosu“ navázaného na neexistující zisk netransparentní firmy je pravděpodobně nejdrzejší pokus o přepsání dluhových smluv, který český dluhopisový trh kdy viděl.
Aby toho nebylo málo, v dokumentu je k výplatě tohoto bonusu dále také věta, že bonus se platí jen, když je účetní závěrka za daný rok řádně schválená, a z té závěrky vyplývá zisk, ze kterého se bonus počítá, a pak má emitent čas do 15. února ten bonus vyplatit. V překladu to znamená, že pokud se závěrka do té doby schválit nestihne, nebude znám zisk a bez něj investor nemůže dostat žádný bonus. Nemají tedy ani vůbec povinnost platit „nějaký garantovaný bonus“. Je to čistě podmíněná věc, jen pokud do té doby schválí závěrku.
Placení v dluhopisech:
Toto je další perla v rámci změn, které se na této schůzi odhlasovali. A sice, že emitent ani ten 2,1% výnos platit nemusí, protože se zkrátka může rozhodnout investorům místo toho vyplatit novými dluhopisy.
Firma si dává každoročně právo si vybrat, jestli investorům úrok zaplatí normálně převodem na účet, nebo investorům pošle jakési dluhopisy „CIV Serie A“, s nominální hodnotou 100 Kč. A co je na tom nejabsurdnější a nejdrzejší? Že toto jsou jediné informace, které k těmto dluhopisům dostanete.
Investor tedy ani nemůže vědět, co přesně dostane. Hlasovalo se tedy pro to, že jednou v budoucnu může emitent investorovi místo peněz poslat libovolnou emisi CIV – Serie A, kterou si teprve sám nadefinuje, a investor teď ani nezná její parametry. Může mu tak přijít emise s kuponem 0,2 % a splatností 2045 a možná ani to ne.
Perličkou na konec je dodatek „se zaokrouhlením dolů“, což znamená, že se při výplatě výnosu spočítá částka, na kterou má investor nárok, a ta se převede na počet dluhopisů po 100 Kč. A pokud to není přesně násobek stovky, vezme se jen celý počet stovek. V praxi tedy nejde o nějaké velké peníze, protože emitent byl tak laskav a zaokrouhlení dolů je na stovky a ne na desetitisíce Kč, ale jde o princip. U dluhopisů je naprostý standard platit přesnou částku na halíř, a tady se používá logika operátorů nebo sázkovek.
Firma své rozhodnutí platit v dluhopisech odůvodňuje tím, že kapitalizace závazků je přece běžným nástrojem „sofistikovaných emisních struktur“.
Když pomineme to, že kapitalizace závazků je něco jiného, protože zde firma pouze přeměňuje dluh na nový dluh (=splácení úroků jejich přeměnou na nový dluhopis), což je prostě jen rolování dluhu, tento retailový emitent je od nějaké sofistikované struktury vzdálen několik světelných let.
Povinná výměna dluhopisů:
Přijde vám, že doteď to byla drzost? A co kdyby vás firma donutila si za tyto nové emisní podmínky ještě zaplatit, abyste je vůbec mohli čerpat? Přesně to se totiž stalo. Aby investorům v praxi vůbec „fungovala“ tato nová verze dluhopisu, musí v 90denní lhůtě ODEVZDAT své staré dluhopisy, tedy poslat listinné dluhopisy poštou (!), nebo osobně dojít do jejich sídla na Ruzyni (a to v předem sjednaném termínu), pak zaplatit poplatek 1 250 Kč za výměnu dluhopisů, a pak evidenční poplatek 1 500 Kč (který musí platit každoročně). A když to investor neudělá, emitent mu může zdržet výplatu dluhopisů nebo dočasně pozastavit výkon jeho práv. A pokud se s výměnou zpozdí, účtuje si firma ještě sankci 2 500 Kč za pozdní předložení listiny.
Tyto poplatky (čtěte výpalné) může navíc firma zvýšit podle svého uvážení. Emitent si tak zde odhlasoval vlastní režim, ve kterém neplatí věřitelům, ale věřitelé musí platit jemu.
Zkrácení promlčecí lhůty z 10 na 3 roky
V emisních podmínkách si firma také přepsala, že všechna práva z dluhopisů (jistina. úroky, bonusy…) se promlčují za 3 roky namísto původních deseti. To znamená, že u každé jedné platby běží tříletá časová lhůta.
Tři roky na to uplatnit svá práva se sice může zdát jako „dost času“, ale reálně investorům sebrali 7 let manévrovacího prostoru. A v realitě lidé často fungují tak, že první rok věří slibům emitenta, že zaplatí, že se něco bude dít, nebo jeho splátkovým kalendářům. Druhý rok je uklidňují, že „je to složité, řeší se to, čekáme na nové financování, ozveme se“ a oni mezitím řeší práci, rodinu, jiné problémy, nemají 50–100 tisíc korun na právníky, neví, s kým se spojit a jsou rozesetí po celé republice. A najednou jsou tři roky pryč.
Tohle je nebezpečné i proto, že každý úrok, bonus, nesplacená jistina má svůj vlastní tříletý timer. Takže když emitent několik let neplatí kupony, investor je stále „řeší domluvou“ a pak jde v soudu až v momentě, kdy nevrátí jistinu, znamená to, že starší kupony můžou být už promlčené, i když jistina ještě není.
Co tohle všechno fakticky znamená? Že:
- emitent si odhlasoval právo neplatit
- emitent si odhlasoval možnost platit papírem
- emitent si snížil úrok o 77 %
- emitent si vytvořil mechanismus, jak nekonečně oddalovat splatnost
- emitent si vytvořil alibi pro nevyplácení bonusu
- emitent vytvořil formální cestu pro „uchování likvidity“, tedy nic neplatit
- emitent si za tyto nové podmínky chce nechat zaplatit od investorů
- a tohle vše prošlo schůzí, kterou skoro jistě kontroloval
Jak na schůzi dostali jen spřízněné věřitele?
Běžně je u civilizovaných emitentů standard, že ke svolání schůze věřitele aktivně obesílají. V původních emisních podmínkách této emise má ale tato firma povinnost oznámit konání schůze pouze zveřejněním informace na svých webových stránkách. Žádná povinnost obeslat jednotlivé věřitele e-mailem, dopisem nebo je jinak aktivně informovat.
Co pobaví je to, že pokud by chtěl tu samou schůzi svolat nějaký z věřitelů, musí uveřejnit oznámení v Hospodářských novinách/MF DNES a navíc ho dopředu doručit emitentovi. Povinnost svolání schůze skrze zaplacení si inzerce v novinách je pozůstatek staré doby, jen aplikovaný na dnešní dobu a upřímně dost absurdní. Když si ale schůzi svolává sám emitent, stačí mu tichý update na webu. Jde navíc o web, který v čase změnil svou doménu.
Výsledek je, že zásadní změny podmínek (nižší výnos, delší splatnost, nové poplatky, zkrácení promlčecí lhůty) byly odhlasovány menšinou účastníků (48 %), zatímco velká část věřitelů o schůzi ani nevěděla. Právně se emitent může opřít o to, že oznámení viselo na webu v zákonné lhůtě, z hlediska férového zacházení s investory ale jde o učebnicový příklad, jak nastavením komunikačních kanálů obejít standardní tržní praxi individuálního informování a maximalizovat šanci, že na schůzi dorazí hlavně „správní“ lidé, kteří dramatické zhoršení podmínek odhlasují.
Proč to celé v roce 2025 ještě pořád běží?
Na první pohled se zdá nepochopitelné, že žádná z firem této skupiny není ani po dvou letech nesplácení v insolvenčním řízení, přestože se dva roky zpátky ozývaly právní kanceláře, psala o tom média a padla i zmínka o policejním vyšetřování. Důvod ale pravděpodobně nebude jen jeden. Je to zřejmě kombinace právní reality, struktury věřitelů, motivací advokátů a taktiky samotného dlužníka.
Insolvenční stav se definuje jako stav, kdy má firma alespoň 2 dluhy vůči více věřitelům, které jsou déle než 30 dnů po splatnosti a které není schopný nadále splácet. V praxi to ale vypadá jinak. Někdo ten insolvenční návrh musí skutečně podat, podepsat, doložit, zaplatit soudní poplatek a nést riziko, že soud návrh označí za vadný nebo šikanózní. To znamená konkrétního věřitele, konkrétní splatnou a neuhrazenou pohledávku, doložené splatnosti, upomínky a ideálně i indicie, že nejde o osamocený případ. Reálný stav tedy není „stačí dvě pohledávky“, ale spíš „stačí jeden velmi odhodlaný věřitel s neprůstřelnou dokumentací, který je ochoten jít do otevřené války“. A takových v retailovém prostředí mnoho není.
Ani advokáti nejsou automatickým spouštěčem. Insolvenční návrh na takto propletenou skupinu bez transparentních výkazů je právně náročný a rizikový. Je tu reálné riziko, že soud návrh odmítne jako nedostatečně doložený. Proto řada kanceláří dlouho zůstává ve fázi, kdy sbírají klienty, píší předžalobní výzvy, vytvářejí analýzy, ale k ostrému insolvenčnímu návrhu se odhodlají až ve chvíli, kdy mají kritickou masu, dost podkladů a jasnou strategii na konkrétní firmu. V situaci, kdy je firem ve skupině několik a insolvence se podává na každou zvlášť, se tím násobí náklady i práce.
Pak je tu dlužník, který si kupuje čas. Někomu zaplatí, někomu ne, aby šlo tvrdit, že nejde o obecnou platební neschopnost, ale jen o „dočasné potíže“. Nabízejí se různé směny, přerolování do nových emisí, „nové projekty v zahraničí“, bonusové sliby, schůze věřitelů. Část investorů to uklidní, část to unaví. Kdo by zrovna v takové chvíli podával insolvenční návrh, když „se přece něco děje“?
Ani policie není spouštěčem insolvence. Ta řeší trestní rovinu, tedy podvod, poškození věřitele a podobně. Insolvence je naopak civilní řízení, které běží na úplně jiném soudu a na základě jiného návrhu. Policie sama od sebe insolvenční návrh nepodává. Média o tom sice napíší a mohou přivést nové věřitele k právníkům, ale mezi článkem na e15 a pravomocným rozhodnutím o úpadku stojí několik konkrétních kroků, dokumentů a rozhodnutí, které musí někdo odmakat. Mezi mediálním příběhem a skutečným soudním řízením je dlouhá a často nepříjemná cesta, na kterou se většina drobných investorů nevydá.
Důvod, proč tedy skupina v roce 2025 formálně stále „běží“, není svatý grál jednoho faktoru, ale koktejl okolností:
- nikdo to zatím nedotáhl až k opravdu kvalitnímu, dobře doloženému insolvenčnímu návrhu na konkrétní firmu
- věřitelé jsou rozdrobení (každý má jinou emisi, jinou smlouvu, jinou částku a navzájem se neznají)
- pro advokáty znamená insolvence na právně složitou, možná už majetkově „vyprázdněnou“ strukturu vysoké náklady, reputační riziko a možná malý ekonomický efekt
- dlužník se tomu snaží vyhnout: přejmenovává firmy, mění sídla, slibuje, přehazuje dluhopisy do nových emisí a možná selektivně platí, aby formálně udržel iluzi, že ještě nejde o systémový kolaps
Příběh Sincom/Capital Investing Ventures v roce 2025 je tak modelová ukázka toho, jak může v podlimitu fungovat dluhopisová struktura, pokud se systematicky vyhýbá regulaci, transparentnosti, účetním povinnostem, insolvenčnímu řízení a v neposlední řadě i základní ekonomické realitě.
