Bylo první vejce nebo slepice? Hudba nebo mluvené slovo? A co peníze nebo dluhy? Existují teorie, že peníze ve své historicky první formě nezačaly ani jako mušle, sůl, zrní nebo hospodářská zvířata, ale právě jako dluh. Ještě před samotným vznikem barterové směny (něco za něco) operovaly „nepeněžní“ společnosti v systému, kdy jeden obdaroval něčím druhého, v očekávání že ten druhý mu to jednou zase vrátí nějak jinak. Na rozdíl od přímé směny zde nedocházelo k žádné explicitní domluvě, že bude druhá strana něco vracet. Bylo to založeno pouze na nevyslovené víře. V angličtině se tento systém nazývá „gift economy“ neboli „ekonomie dárků“. To kontrastuje s barterovou nebo peněžní ekonomikou, kde se zboží a služby primárně výslovně směňují za přijatou hodnotu.
Ať už vznikly první peníze nebo dluhy, jedno je jisté: obě jsou pravděpodobně staré stejně jako lidská civilizace sama. Kolem dluhů se točí celé dějiny a ruku v ruce s nimi jde napříč různými časy a kulturami odpouštění dluhů, které v průběhu historie pomáhalo udržovat stabilitu společenských systémů.
Kde se vzal na světě první dluhopis?
Jedna z nejstarších civilizací světa, Sumer, existovala na území dnešního Iráku mezi 4500-1900 před Kristem v jižní části starověké Mezopotámie. Místní chrámy zde fungovaly nejen jako místo určené k vyznávání božstva, ale i jako jistá forma bank, nad kterou dohlížely knězi a vládci. Dluhy zde tradičně vznikaly s fixním 20% úrokem. Na tento zvyk později navázal Babylon, kde byla tradice sepsána do takzvaného Chammurapiho zákoníku, který mimo jiné vymezil pravidla poskytování půjček a jejich splácení. Odhaduje se, že zákoník pochází z období kolem roku 1686 před Kristem.
Kde na světě vznikl první dluhopis? První historicky známá forma dluhopisu se datuje již k datu přibližně 2400 let před Kristem v mezopotamském městě Nippur, kde se tehdy jako měna používala kukuřice. Tento první „dluhopis“ na světě měl formu kamenné desky, na které byla vyryta garance splacení dluhu za nezaplacenou dodávku obilí, přičemž za zaplacení se tehdy zaručila také třetí strana. Lze tedy konstatovat, že již první dluhopis v historii byl zajištěný .
Ve starověkých dobách se zpočátku poskytovaly půjčky formou dobytku nebo obilovin, z nichž bylo možné platit úroky z pěstování obilovin nebo z komodit získaných chovem dobytku. Úroky se pak vracely právě z části této produkce. Jako měna se později zpopularizovalo stříbro, protože méně podléhalo zkáze a umožňovalo snadnější přepravu velkých hodnot, ale na rozdíl od dobytka nebo obilí nemohlo přirozeně produkovat úrok. Jako řešení se začala danit lidská práce. V dobách starověké Alexandrie, která byla založena v roce 331 před Kristem, se pak objevily první dlužní listy, které potvrzovaly dlužníkův závazek vůči bankéři. Ten naopak vkladatelům vydával potvrzení o přijetí vkladu.
Když odbočím: jsou starší dluhopisy nebo akcie? První akcie se na světě se objevily u první akciové společnosti Dutch East India Company v roce 1602. Díky tomu, že určité formy dluhopisu mají svůj původ již ve starověku, jsou tedy mnohem starší než akcie. Ačkoliv i zde mezi historiky dochází ke sporům, kdy někteří namítají, že určitá forma akciových společností existovala už ve Starověkém Římě. I tak by zde ale dluhopisy na stáří vyhrály.
Když se posuneme v čase do dob vrcholného středověku, anglická koruna měla ve 12. století dlouhodobé vazby s italskými finančníky a obchodníky, které byly založeny na půjčkách podobných moderním bankovním půjčkám. Další půjčky souvisely s potřebou financovat křížové výpravy. Tehdejší půjčky však ještě nebyly sekuritizovány ve formě dluhopisů, tedy pro ně neexistoval sekundární trh, kde by je jejich držitelé mohly prodat za okamžitou likviditu. Tato inovace přišla později v daném století z tehdejší italské Benátské republiky, kde začaly vznikat první pokročilé sekundární trhy s dluhopisy.
Ve stejné době v Benátkách vznikaly také první směnky, které byly jedním z předchůdců moderního finančního systému. Itálie v té době hojně obchodovala se zbytkem Evropy, ale obchod brzdily rozdílné měny v jednotlivých státech. Když chtěl obchodník z jedné země nakupovat v jiných zemích, musel měnit svou měnu za cizí, s čímž byly spojeny transakční náklady, a následně tyto peníze fyzicky převést do jiné země, kde je směnil za zboží. S tím se zase pojila rizika přepadení nebo krádeže peněz. Lidé proto vytvořili směnky. Jak fungovaly?
Pokud chtěl obchodník koupit něco ze zahraničí, mohl u svého místního bankéře složit příslušnou částku ve své vlastní měně, a ten mu za to vystavil směnku v podobě listiny. Směnka jejímu držiteli garantovala, že emitent směnky na určeném místě zaplatil určitou sumu peněz, a držitel směnky měl na tyto peníze od té banky nárok. Bankéřům, kteří se zavazovali splatit závazky plynoucí ze směnky v místě platby, začaly panovníci vystavovat licence. Na směnce byla uvedena částka a další podmínky, jako termín splatnosti a místo platby. Směnky byly převoditelné, což znamenalo, že majitel směnky mohl tuto směnku dále prodat nebo předat jiné osobě. To umožňovalo efektivní převod peněz mezi obchodníky na různých místech. Úspěch směnek byl závislý na důvěře v emitenta směnky a jeho schopnosti zaplatit. Směnka byla akceptována jako platidlo na základě jeho pověsti a důvěryhodnosti. S rostoucí důvěrou v platnost směnek se vyvinul sekundární trh, kde byly směnky nakupovány a prodávány. To umožňovalo obchodníkům rychleji získávat peníze nebo investovat do jiných obchodů. Směnky tak umožnily obchodníkům snadno převádět peníze bez fyzického transportu drahých kovů.
Zpátky k dluhopisům. Ve 12. století se benátská vláda naučila vydávat „presiti“, aby měla čím financovat války. Tyto cenné papíry garantovaly jejich držitelům doživotní úrok s pevnou sazbou 5 %. Mohly být rovněž se ziskem prodávány na sekundárním trhu, kde byly oceňovány technikami velmi podobnými těm, které se používají u dluhopisů v moderním finančnictví. Po nákladných raných fázích stoleté války defaultovala ekonomicky stále vyčerpanější Anglie a Francie na obrovské dluhy které měly vůči benátským bankéřům, což přispělo ke kolapsu bankovnictví Lombardie v roce 1345. Benátky zakázaly svým bankéřům obchodovat se státními dluhy, ale myšlenka dluhu jako obchodovatelného nástroje, a tedy i trhu s dluhopisy, přetrvala.
Příště si povíme, jak se dluhopisům dařilo s příchodem novověku až do současnosti.
Analytik serveru Dluhopisář.cz. V minulosti připravoval či řídil dluhopisové emise za jednotky miliard korun. Je tedy spíše praktikem, než teoretikem.
