V minulém článku jsme se zabývali historií dluhopisů od konce 19. století do roku 2011. Dnes se podíváme na dobu nedávno minulou, kdy byl na nějakou dobu legislativně umožněn „dluhopisový divoký západ“, ze kterého se trh a někteří investoři vzpamatovávají dodnes.
Stalo se to 8. listopadu 2011, kdy tehdejší vláda Petra Nečase předložila prostřednictvím ministerstva financí návrh zákona později známého pod číslem 172/2012 Sb. Ten byl schválen poslaneckou sněmovnou a účinnosti nabyl 1. srpna 2012.
Proč je důležitý? Změnil totiž zavedené pořádky kultury dluhopisového trhu. Do 1. srpna 2012 platila podmínka, že všechny emise dluhopisů musí schválit Česká národní banka. Díky tomu bylo jasně kontrolovatelné, kolik a jakých dluhopisů bylo uvedeno na trh. Nový zákon již tuto podmínku neobsahoval. V praxi se tak stalo, že firmám bylo umožněno vydávat dluhopisy, aniž by o tom byl informován jakýkoliv z veřejných orgánů. To byl první přešlap, který napomohl nepřehledné situaci na trhu.
Druhým zákonem, který umožnil nekontrolovatelné vydávání firemních dluhopisů, byl zákon o podnikání na kapitálovém trhu. Ten říká, že v případě, že chce firma veřejně nabízet své cenné papíry, musí vyhotovit tzv. prospekt. To je obsáhlý dokument, který obsahuje všechny podstatné informace o firmě i dluhopisu. Každý rozumný investor by ho tak měl požadovat jako podklad pro své rozhodnutí, zda do takového instrumentu investuje, či nikoliv. Má i více jak 100 stran, jeho vytvoření typicky právní kanceláří je tak náročné jak časově, tak i finančně. Bavíme se standardně o několika měsících času a statisících korun. Malým firmám, které si jdou na trh pro jednotky milionů korun, se tak vůbec nevyplatí.
Dříve prospekt nebyl vyžadován pouze v případě, že dluhopisy byly určeny pouze institucionálním investorům či obchodníkům s cennými papíry, u dluhopisů, které měly hodnotu investice na jednoho investora vyšší než 100 000 euro, či byla určena omezenému okruhu investorů (tzv. privátní emise).
Poté přišla implementace Nařízení evropského parlamentu, která řekla, že povinnost zveřejnit prospekt nebude ani v případě, že celková hodnota vydaných cenných papírů bude menší než 1 milion EUR. Ta byla ve své podstatě bohulibá, jelikož záměrem bylo poskytnout přístup k dluhopisovému financování i firmám, které nechtějí investovat tolik peněz a času do vytváření prospektu. Díky tomuto nařízení stačilo napsat emisní podmínky, což je o řád levnější služba a firma mohla vyrazit na trh pro kapitál.
Bohužel tuto možnost začaly využívat některé firmy jako „takový horší bankovní úvěr“ a nabízely své dluhopisy naivním investorům, kteří nebyli schopni posoudit riziko takového nástroje. Několik let tu tak fungovaly online tržiště dluhopisů, cílená internetová reklama nebo skupinky nezkušených finančních poradců, kteří bohužel nabízeli mnohdy to nejhorší, co dluhopisový trh nabízel.
Díky spojení s nulovou kontrolou tu tak na určitou dobu vznikl zmíněný dluhopisový divoký západ. Nutno podotknout, že situace se stále zlepšuje. A to jak na straně klientů, kteří jsou vzdělanější a neplatí pro ně již rovnice dluhopis = nízké riziko, tak i finanční distribuce, která si je vědoma faktu, že reputaci má na trhu jen jednu. Nemůže tak nabízet svým klientům dluhopisy, o jejichž kvalitě není přesvědčena. Oblast dluhopisů je dnes pod daleko větším drobnohledem, než bylo zvykem několik let zpátky.
A jak to dopadlo s malými emisemi do 1 milionu EUR, kterých je na trhu neznámé množství a velmi různorodé kvality? Regulátor od 1. května loňského roku přinesl úpravu, která přikazuje všem firmám vydávajícím dluhopisy mít jako povinnou součást emisních podmínek i identifikátor ISIN. Toto číslo přiděluje Centrální depozitář cenných papírů a díky této změně opět budeme mít základní přehled o dluhopisovém trhu.
Analytik serveru Dluhopisář.cz. V minulosti připravoval či řídil dluhopisové emise za jednotky miliard korun. Je tedy spíše praktikem, než teoretikem.
