Se Zdeňkem se známe sedm let a celý rozhovor jsme pojali v uvolněném duchu. Proto jsem ho neupravoval a přináším přepis v původní formě, kde si tykáme. Snad nám to čtenáři prominou. Pro SOLEK jsem připravoval první dvě dluhopisové emise a pilotní projekt jsem s ním v Chile otevíral. Potkali jsme se tedy po hodně dlouhé době a mě zajímalo, jak se za tu dobu firma proměnila. A že to byl pořádný kus cesty..
Začněme výletem do historie, kdy a jak SOLEK vůbec vznikl?
Oficiálně vznikl v roce 2009, v roce 2010 pak byly postaveny první fotovoltaické elektrárny. Start byl v České republice, ale ta kvůli změnám podmínek brzy přestala být zajímavá. Logickým postupem bylo Slovensko a další země, jako je Rumunsko. Ale ten skutečný zlom nastal až vstupem na trh Chile.
Už jsi na to odpovídal v jiných rozhovorech, ale nedá mi to – proč ten skok z Evropy zrovna do Jižní Ameriky?
Chile mělo tu výhodu, že i za tržních podmínek vycházel ten byznys model. V tu dobu platilo, že bez dotací evropský trh nedával smysl. Což byl ostatně důvod, proč jsme nezůstali jen v ČR – zjistili jsme, jak je nepříjemné, když byznys ovlivňuje politika a rozhodnutí úředníků, a to nás potkalo hned na začátku podnikání. Narážím na změnu podmínek v podpoře obnovitelných zdrojů v roce 2011.
V tu chvíli tedy zafungovala jednoduchá rovnice: vyšší osvit, než je v Evropě, stejné vstupní ceny komponent a cena elektřiny, která byla v tu dobu v Chile vyšší. Díky tomu ta matematika krásně fungovala.
Byly i nějaké alternativy?
Určitě ano. Vybírali jsme mezi Chile s tržním systémem a Japonskem, kde byly vysoké dotace. Po bitvě je každý generál, ale z dnešního úhlu pohledu bylo vlastně jedno, jak jsme se tenkrát rozhodli – obě dvě země jsou v pořádku, development tam stále dává ekonomicky smysl a byl by to podobný úspěch. Nakonec rozhodla i mentalita, kdy Chile je více proevropsky orientovaná země, rating a s ním spojenou bezpečnost má Chile stejný jako Česká republika. Korupce je tam pak dokonce nižší, než u nás.
Jaký je postup, když chci začít podnikat na druhém konci Země?
Opatrný (směje se). Před vstupem na nový trh přece jen hodně testujeme, než tam investujeme větší obnos peněz. Stejně to bylo v Chile. Začínalo se tedy malým pilotním projektem, na kterém jsme si všechno vyzkoušeli. Jestli tu elektrárnu skutečně umíme vydevelopovat, zda ji umíme postavit, připojit a prodat. To „prodat“ je skutečně důležité. Až v tu chvíli známe skutečnou tržní cenu, do té doby jsou to čísla na papíře. A tady to všechno vyšlo. To bylo v roce 2016.
A už jsi tam zůstal.
Tak pak už je to Baťa a cvičky. Ve chvíli, kdy ten proces máš vyzkoušený, stačí ho jen replikovat a násobit. Tak jsme vytvořili pipeline projektů. Když ty projekty nemáš tři, ale máš jich třicet, dají se tam samozřejmě najít zajímavé úspory z rozsahu. Od materiálu, přes práci až po ten exit, kdy začínáš být zajímavý i pro velké partnery.
Ale původní ambice nebyly velké.. V nějaké prezentaci, tak rok 2016 nebo 2017 jsi proklamoval, že cíl je postavit a prodat 150 MW. Dnes už máš postaveno 178 MW a nevypadá to, že by si balil kufry. Tak kde je ten cíl dnes?
V tom mezičase totiž ohromně narostl celý trh a my samozřejmě nechtěli stát stranou. Navíc se konkrétně v Chile začali slétávat velcí hráči. Na trhu, kde už jsem působil a věděl, jak na to. To vedlo ke ztrojnásobení toho původního plánu, kdy jsme si řekli, že místo 150 MW postavíme 500 MW.
To jsem ještě nikde neříkal, ale my jsme 10.3.2022 podali tzv. declaration under construction, které ti garantuje výkupní ceny. A to už bylo na 502 MW. Nepředpokládám, že postavíme celých 502, některé ty projekty asi realizovat ani nebudeme, ale to odhaduji tak 25 MW. Takže bych rád skončil někde na 475 MW. Když tohle dopadne, budeme největší developer PMGD fotovoltaiky v Chile. Tam dneska směřujeme.
Co se dále změnilo, je předpokládám financování a odbyt, protože médii už vloni prošla zpráva, že jsi úspěšně dokončil dohody s BlackRock (největší správce finančních aktiv na světě, s objemem spravovaných aktiv ve výši 8 680 miliard USD pozn. redakce).
Jasně, to je to klíčové. Máme někoho, kdo to zafinancuje, nebo koupí. Máme dvě financující banky: Natixis (francouzská investiční banka) a CIFI (Corporación Interamericana para el Financiamiento de Infraestructura – přední poskytovatel infrastrukturního financování v Latinské Americe). A máme dva veliké hráče, kteří to od nás koupí. To je BlackRock a Nala. Díky tomu jsem ve strašně pohodlné pozici, kdy mým úkolem je dělat jen to, co umíme – postavit to a předat. Větší část tedy stavím pro tyto hráče, menší část pak zůstane ve firmě. Poměrově je to zhruba tak, že 200 MW zůstane nám, 300 MW postavíme a prodáváme v tomto režimu.
Tím se dostáváme k ekonomice, která byla pro mnoho lidí a hlavně investorů dlouho nečitelná. Můžeme to otevřít?
Asi můžeme, ono je to zajímavé. Pro představu – abych mohl aktuálně financovat výstavbu pro BlackRock, potřebuji mít neustále zaměstnaných 30 milionů dolarů. Pro Nalu dalších 25. Navíc musíme dál developovat, abychom se nedostali do stavu, kdy projekty dokončíme a nebudeme mít co dělat. Vyděláváme zhruba 40 % hrubého zisku na každé MW. To je kolem jednoho milionu dolarů. Mám náklady kolem 20 milionů dolarů ročně. První rok jsem -20, druhý -40, třetí prodám 200 MW a mám 80 milionů dolarů hrubého zisku.
Celá ta logika je totiž následující. Když chci něco vytvořit, musím ten rok utratit peníze, abych měl nějaký development, projekt. A pak ho můžu prodat někomu, kdo to postaví. Nebo ho chci prodat až na konci a s o to větším ziskem. Ale do té doby jen investuji a firma je ztrátová. To je nějaký byznysový cyklus, který neovlivním. Ten je v našem oboru tří až pětiletý a teprve pak dostanu správná čísla. Když už jsem ho úspěšně prodal a ta správná čísla mám, tak investor to uvidí až další rok v červnu, kdy mohu do světa hlásat čísla za loňský rok. Ta prodleva je tedy obrovská. Takže chápu, že to může někoho znepokojovat, ale není pro to žádný důvod.
Také ses svezl na ohromné růstové vlně a podpoře obnovitelných zdrojů.
Chile stejně jako celý svět bude „drtit“ obnovitelné zdroje. To je dnes už zcela jednoznačné. Při cenách konvenčních zdrojů vlastně takto vyrobená elektřina nedává žádný smysl. Je zbytečně drahá a vyčerpává planetu omezenými zdroji. Když pak mám zemi jako Chile, kde jsou ideální podmínky jak pro větrné, tak fotovoltaické elektrárny, tak si může změnit ten energetický mix celkem snadno.
Co navíc změní tu hru radikálně, pak bude vodík. Do budoucna to tedy bude vypadat tak, že mám solár, vítr a baterku, která mi kryje výkyvy. Pak mám přebytky, které ukládám do vodíku. Na ten mohou jezdit auta, lodě, dá se skladovat.
Jaké máš plány krom Chile?
Už teď pracujeme na vstupu na trh Kolumbie. To je opět přes našeho partnera BlackRock a už na příští rok tam máme ve fázi „ready to build“ asi 100 MW. Což je neuvěřitelná věc a další obrovský potenciál.
Navíc tu vidíme energetickou krizi a válku. Pro sektor energetiky se však jedná o obrovskou příležitost srovnatelnou snad jen s celým Green dealem. Green deal byl o tom, že chceme zachránit planetu. Což podporuji a mám rád. Ale nyní vidíme, že potřebujeme krom celé planety zachránit i sami sebe. Nechceme platit 500 milionů euro denně za plyn, který nám dodává Rusko. Aby si mohlo budovat armádu a ohrožovat stabilitu v Evropě. Je lepší být energeticky nezávislý. A půjdu ještě dál – je vlastně jedno, zda mi ten plyn doveze někdo z Ruska, USA nebo Saudské Arábie. Ale jsem stejně závislý. Evropa řeší a bude řešit energetickou nezávislost. A ta se může stát jediným způsobem – postavíme daleko víc zdrojů. A obnovitelný zdroj postavíme nejrychleji a nejlevněji, takže je asi jasné, co nás čeká.
Tím se vracím oklikou k tomu vodíku, kterému hrozně fandím. Ten bude fungovat tak, že vezmeme ty plynové elektrárny, které už máme postaveny. Ale připravíme je na spalování vodíku, který můžeme neomezeně vyrábět. Třeba nové turbíny Siemens umí až 50% přimíchávání vodíku pro spalování. Kdybychom dokázali vyrobit těch 50 % potřebných pro pohánění turbín, o stejných 50 % se snižuje naše závislost na někom dalším.
Jak tě znám, tak mi o tom takhle nadšeně nevyprávíš jen tak…
Evropská unie na tom začala pracovat už pár let zpátky díky Green dealu. Stanovili si cíl do roku 2030 a teď se snaží to uspěchat, aby to bylo už v roce 2025–27. Aby se naše nezávislost radikálně zvýšila. Proto se teď začínáme zaměřovat zpátky na Evropu, protože víme, že budeme bohatě odměněni. Mám dneska týmy a systémy, jak to dělat. Nejsme lokální developer. Máme know-how. Takže zůstaneme v Chile, ale přidáme i další země. O Kolumbii už byla řeč, ale vracíme se do Evropy. Už dnes toho dost děláme na Kypru, ale jsou i další země, které máme v hledáčku.
Rozhodně se nenudíš a nevypadá to, že se chystáš firmu prodávat a jít do důchodu. Kde je tedy ten nový cíl, když 150 MW v Chile už to dávno není?
Chci dotáhnout tu Evropu, což jsou další dva roky. A v tu chvíli, v té velikosti už chci být financován levnými penězi. Pak přichází v úvahu dvě věci – vstup velkého institucionálního hráče nebo vstup na burzu.
Takže New York nebo Londýn?
Obě dvě ty destinace jsou v pořádku (směje se).
Analytik serveru Dluhopisář.cz. V minulosti připravoval či řídil dluhopisové emise za jednotky miliard korun. Je tedy spíše praktikem, než teoretikem.
